Naše první soustředění

14.01.2009 20:45

22.května nastal náš další velký den, odjeli jsme na naše první fotbalové soustředění, které pro nás nachystali naši trenéři v krásném prostředí Hostýnských vrchů na Chvalčově. Z Viktorky, kde jsme měli sraz vyrazila silná sestava. Adam, Davča, Denis, Erik, Maxík, Peťa Čech, Tom, Patrik, Honza Mohapl, Matylda ( Matěj Dostál ), Béďa a Vojta Piska. Na starost si nás vzal trenér Břeťa za pomoci tatínků Vojty a Matyldy. Hned po příjezdu na chatu jsme se  rozdělili do pokojů, tatínek Matyldy byl na pokoji s Matyldou a Béďou, táta Vojty s Vojtou a Honzou Mohaplem a my ostatní jsme zůstali na krk trenérovi. Vůbec jsme neudělali špatně, protože Denis ( teda spíš jeho táta trenér ) měl sebou stolní fotbal a hokej Stigu, takže jsme mohli blbnout u těchto oblíbených her. Hůř na tom byl ovšem trenér, protože sdílet s námi osmi pokoj až do něděle, asi nebyla žádná slast :o))).

Po večeři jsme vyrazili na obhlídku okolí spojenou s dobýváním tvrze. Vyrazili jsme plní odhodlání a vyzbrojení všemy zbraněmi, které jsme si s sebou dovezli. V lese jsme se dozvěděli něco u turistiských značkách a o tom jak se máme chovat a po půlhodinovém výšlapu jsme objevili v lese skálu, na kterou jsme se hned všichni vrhli. Po větším snažení  se nám podařilo všem vylézt až na vršek a potom i dolů, což se občas neobešlo bez nějakého pádu. Pod skálou bylo ohniště ve stylu indiánského tábora s totemem. Elán z nás ovšem vyprchal poté, co jsme se dozvěděli, že to ještě nebyla ona tvrz, co jsme měli dobývat. Cesta k tvrzi, teda ke zřícenině nám zabrala ještě spoustu času a když jsme se k ní dostali, spousta z nás už měla strach z přibývající mlhy a čím dál větší tmy. Náš pochod se změnil v utrpení a všichni jsme si přáli co nejdřív dojít zpět na chatu, někteří i přímo domů, to jsme ale nevěděli, že největší zkouška nás ještě čeká. Abychom se dostali na chatu včas a nezatměli v lese, museli jsme zdolat obrovský sešup s převýšením asi 300 m. To byl ten nejhorší úsek naší cesty plný pádů a nářků, jen pár statečných to vydrželo celou cestu s veselou náladou jako třeba Erik nebo Honza. Párkrát spadl i trenér a nakonec při jednom z pádů ztratil i baterku což byla už na pováženou, protože tma už dostoupila vrcholu. Nakonec jsme se dostali zpět na cestu a v deset večer došli konečně na chatu. Trenéři nám slíbili, že jsme si touto výpravou všichni splnili bobříka odvahy, načež jsme si zhluboka oddechli. Rychle jsme se okoupali a zalehli do postelí. Co nás asi čeká zítra?

V pátek už jsme se naplno věnovali tréninku a různým soutěžím. Trénovali jsme na nohejbalovém hřišti a tam jsme i hráli fotbálky. Po dopoledním tréninku sme se rozdělili na družstva a někteří hráli turnaj ve stolním fotbálku a hokeji, druzí zase stříleli ze vzduchovky. Po obědě jsme se sešli před chatou a trenéři pro nás vytýčili opičí dráhu, kterou jsme si každý proběhli 2x a musím říct, že jsme toho měli plné zuby. V prvním kole byl nejrychlejší Davča, ale nakonec vyhrál Erik. Potom jsme opět hráli turnaje a stříleli ze vzduchovku s tím, že se družstva u jednotlivých akcí prostřídala. Vzhledem k tomu, že po večeři začalo pršet, zůstali jsme na chatě v jídelně a kreslili své zážitky ze včerejšího pochodu lesem. Tentokrát už byla večerka dříve než ve čtvrtek a tak jsme mohli jen těšit na zítřejší den, který sliboval hledání pokladu.

V sobotu dopoledne jsme ještě dohráli jednotlivé turnaje a poslední družstvo si šlo zastřílet, po svačině jsme se věnovali fotbálku a tréninku a těšili se na odpoledne. Po obědě a menší pauze vyplněné vyblbnutím se na lanovce a dalších atrakcích, které nabízelo dětské hřiště, jsme se začali chystat na velkou cestu za hledáním pokladu, kterou nám mezi tím trenéři v lese nachystali. Cesta začala od chaty a celou dobu nás provázeli naši starší kolegové z fotbalové reprezentace, resp. jejich plakáty, které viseli na stromech podél trati. Po cestě jsme hledali indície, které nás dovedou k pokladu a plnili různé úkoly, které nám dávali fotbalisté z plakátů. Indícií bylo celkem 12 jako nás a kupodivu se podařilo, že každý z nás našel jednu. Jakmile jsme měli všechny indície, cesta nás dovedla zpátky k chatě. Poskládali jsme z indícií mapu a nakonec se nám podařilo i najít poklad, ze kterého jsme měli všichni obrovskou radost. Do večeře už s náma nebyla kloudná řeč.

Po večeři jsme se začali starat o dřevo na večerní táborák. Největším pracantem se projevil Vojta, který sám nanosil dřevo skoro na celý táborák, my ostatní jsme tomu moc nedali. Jakmile se trochu setmělo, zapálili jsme oheň a začalo opíkání špekáčků a blbnutí u ohně. Večer se parádně vydařil a všichni jsme kolem půl dvanácté ulehli unavení a špinaví do postelí. Hned ráno nás trenér vyhnal do koupelny a ještě před snídaní jsme prodělali kompletní očistu, kterou jsme včera kvůli únavě zanedbali. Potom už začalo velké balení a chystání na cestu domů. To byla ale spíš starost trenérů a my jsme se uchýlili na hřiště a dali jsme si ještě fotbálek a potom jsme se šli rozloučit s lanovkou. Po obědě už se začali sjíždět rodičové a přišel čas odjezdu.

Z chaty jsme všichni přijeli na Viktorku a tady na zahrádce přišlo ještě krátké vyhodnocení a rozdání diplomů a cen, včetně nanuků pro všechny. Rodičové si potom poklábosili s trenéry u piva o tom, co se tam všechno dělo a my jsme hráli fotbal na Julisce. Večer jsme se všichni rozešli k domovům a pomalu začali přemýšlet o tom, jaké bude to další soustředění a v jaké sestavě tentokrát pojedeme.